Vyznání lásky do megafonu, aby to vystihlo hlasitost pocitu

Dneska mi M. řekl, že jednou přijde někdo, kdo už zůstane. A to je docela uklidňující myšlenka, a u toho zůstaneme. 

Dokoukala jsem (už potřetí) The Office, a nemůžu se zbavit vtíravýho pocitu, že všechno bude dobrý. Život je vlastně docela fajn. Věci se vždycky nějak vyřešej, tak nebo onak. A jde to přežít. Všechny ty probrečený noci a dopitý flašky vína se ztratěj v nedohlednu. Zlomený srdce se uzdravěj. Možná ne úplně, ale bude jim líp. A bolest patří ke všemu. Jinak to asi není dost dobrý. 

Pustila jsem z hlavy J. Ani nevím, jestli už se přestěhoval zpátky do US, nebo jestli tady ještě je/zůstává. A je mi to popravdě zcela jedno. To je největší posun za poslední čtyři měsíce. 

Moje vyhlídky do budoucna jsou podobně nejasný, ale asi se tím nebudu trápit. Na co taky. Všechno se tak rychle mění. Za rok budu zase jiná osoba. Snad. Protože nechci přestat růst, a ráda bych zase někdy vykvetla. Otevírám nádrže a valí se ze mě obrovský proudy vody. Lidi budou odcházet a přicházet, a já budu stát nohama na zemi, tak to prostě je. Musí bejt. Jinak to ani nejde. Možná, že ty proudy mě shoděj, ale tady se nejde utopit, voda je tak slaná, že člověk nikdy neklesne pod hladinu. Jako Mrtvý moře. Ještě si pořídím nafukovacího plameňáka a všechno půjde jako po másle.

Chtěla bych si tenhle přístup pamatovat častěji než jednou za dva roky. Chtěla bych na sebe umět bejt hodná a odpouštět si věci. Ale nemůžu mít všechno. Tak zase za dva roky, až mě to přepadne, vyprodukuju něco kapku pozitivního. Už se těšim.