"Je to devítka, ty hegeliánskej špióne."

give me this dance

Učím se o rituálním očištění a provádím svoje vlastní, v bezpečí domova, se smutným emo hip hopem na pozadí, s otevřenýma oknama a růžovějícím světlem na tváři. Napsala jsem dopis, vyznala se, rozloučila se a spálila ho. Poslední kousek, který neshořel, jsem si magnetkem připnula k lednici. Z jedný strany je "beautiful" a z druhý "bitter", a to, myslím, vystihuje úplně všechno. Občas si říkám, že takový náhody nejsou vůbec náhody. 

K. se mě zeptala: "cítíš se prázdná?", a já řekla: "ne, smířená". Někdy je důležitý postarat se o to symbolický odproštění. Všechno to vyložit na stůl (papír), podívat se na to s odstupem, a pak to pohřbít, utopit, zapálit. Nechat jít, ne jen zavalit balvanama. Je mi smutno, jako bych ztratila kamaráda, všechno je to najednou naprosto reálný a přímočarý. Však jsme se jeden druhýmu ztratili už dávno, to jen já visela na vlásku naděje a křesala jiskřičky do vody. 

He loves me, he loves me not.

Mám v hrudi ten vtíravý pocit smutku, je mi to tak líto. Ale co se dá dělat? Jen pustit se. Ty provazy už tolik řežou do dlaní, nemůžu je dál udržet. Potřebuju si odpočinout, vyspat se z toho, přechodit kocovinu, a pak to bude bezbolestný a skoro vyprchaný. Už se nebudeme muset vídat dvakrát týdně, místo se zaplní, zapomenu hlas, vůni, smích, a nakonec i obličej. Zbude jenom silueta pocitu. Je mi to tolik líto.