Broskvový světlo jako balzám na duši

demii whiffin

Poslední den školního roku v práci byl emocionální a srdcervoucí, R. odchází, moje děti se drží za ruce a máme skupinový hug. Někdy si říkám, že budoucnost má naději jen díky tomu, jak skvělá je tahle třída. Krokodýlí slzy máčí dlažbu a mně puká srdce. 

Zjistila jsem, že nejlepší lék na zlomený srdce je vztek. Dnes jsem se J. úspěšně vyhýbala jen díky tomu, že kdyby se ke mně přiblížil, musela bych mu udělit políček, a to by se asi ostatním špatně vysvětlovalo. V šatně jsem si rychle sebrala deštník a papuče a bez jedinýho pohledu vyběhla ven. Jsem na sebe pyšná jako blázen, normálně totiž různě čekám nebo naopak spěchám, abychom se potkali a mohli spolu jít na zastávku. Ten zmatenej tón hlasu při bye - jako why isn't she waiting for me? what happened? maybe it's because I'm a massive dickhead. yeah, that's probably why. Doufám, že takhle nějak probíhaly jeho myšlenkový pochody. 

Při procházce slyším datla, ale nemůžu ho na stromě najít. Obloha má sytě modrou barvu a listy šumí jako moře. Probouzím se k večeru a broskvový světlo laská moje tváře, peřina je pořád vyhřátá od slunce, které do ní přes otevřené okno pražilo celý odpoledne. Všechno oplývá zvláštním klidem, i moje mysl. Ty vlny mizí, už se netříští o kameny, ale jen líně olizují písek, vytvoří trošku pěny a zatřpytí se proti rozlámaným lasturám.