"Jak ti může bejt teskno? Ti tu tak hezky zpívám."

sarlisart

Občas je mi teskno jen tak, asi z hecu. Nebo si nechci připustit důvod, protože jakmile se tak stane, má najednou obrysy a dá se na něj sáhnout. A to já rozhodně nechci. Chci tu beztvarou látku pohřbít hluboko za těma zelenýma očima. Zapomenout na ní.

Léto už končí, všimli jste si? Poznám to tak, že se mi začne stýskat po podzimu. To je znamení, říkám si. Od teď budu čekat na deště a padající listí, a hlavně na šály a svetry a ledový prsty. Vždycky se to ve mně znenadání zrodí a žhne to jako oheň, dokud podzim vážně nepřijde a nezhasne ve mně úplně všechno. Není oheň, není elektřina, jen pustá tma a vlhko. Je tohle trochu sebedestruktivní, nebo se mi to jen zdá? 

Splácávám se dohromady. Beru věci jako kousky bahna a plácám je na siluetu mě, všechno co mě kdysi bavilo nebo zajímalo teď chytám a horlivě to připlácávám všude kolem sebe, aby to ucpalo všemožný díry, který vznikaly v posledních několika měsících. Ještě nedokážu říct, jestli to funguje, nebo ne. Ale není to vůbec špatná taktika, zdá se mi. Všechno, hlavně ne chlapi. Nezaplňovat díry "láskou". Musím si to pořád opakovat, protože k tomu asi nějak geneticky tíhnu (a tím nemyslím proto, že jsem žena, ale že to máme v rodině), nějak jako when in doubt, fuck it out. Tak takhle přesně to nejde. Protože já jsem emocionální člověk a chytám pocity jako se chytají mouchy na mucholapku. A tak se z děr stanou zející propasti. Šklebí se na mě a já je nenávidím. Takže se teď soustředím na vyplňování děr a skulin jenom mnou. A je to fuška. Člověk po nějakým čase zapomene, kdo vlastně je, když mu to není denně připomínáno. A to se pak vyplňuje špatně.

Ale malý krůčky se stávají čím dál tím větší. Tak třeba: postavila jsem zeď. Smazala jsem si J. z přátel, aby už naprosto zmizel z mýho života. Začala jsem zase cvičit jógu. Každej krok je dobrej.