"Jdi od něj vole! Nebo ti přijdu dát bitch slap."

Karaoke je do půl druhý ráno, doma jsem až v šest. Lavičky na Tyláku jsou území nikoho, hladím J. na krku a ve vlasech a C. nám vypráví příběhy. Moje ledovost nevydržela ani pět minut. Zpíváme I miss you a držíme se za ruce. Je mi lehko/těžko. To byla vážně zvláštní noc.

Tak jsem se včera vyslovila z citů, o kterých už beztak J. dávno ví, a nejen on, asi všichni ostatní s ním, protože se občas dívám jako smutný štěně a lesknou se mi očka. Prý se tvářím zasmušile, co se děje? Vždy odchází jen J. Ach, je to tak, odchází jen J. Napadlo mě říct o všem C., úplně se na něj s tím vytasit a zavalit ho tím, abych mohla ventilovat u dalšího člověka, tentokrát u někoho, kdo nás zná oba. Ale je to hloupost. Jsem jen nothing much, a tak vím moc dobře, že se nic nezmění. Takže už není vůbec nic na tom říct to na rovinu. "I've got feelings for you, you know. I think you do know, actually." Odjedu na Erasmus a všechno tohle nechám za zády. Po posledním uzavření, který se snad bude konat v rámci dvou týdnů, to po nás všechno zašiju a zahojím. Už žádná další sůl v ránách. Musím se pustit všech těch lan. A že jich je dost. 

V pátek odjíždím na Mácháč se spolužákama z gymplu, stala se z toho po maturitě jakási tradice. Těším se na čerstvý vzduch a alkohol u ohně, ale budu si s sebou muset vzít noťas a dopsat kompilaci na atest, nebo budu úplně v háji. To beztak budu. Naštěstí toho mám teď příliš mnoho na to, abych si dokázala pořádně uvědomit, co se děje s J., a tak to na mě dolehne asi až bude tisíce kilometrů odsud. Že už se nikdy víc neuvidíme. Prostě to pořád nedokážu zpracovat. Děkuju, Platóne, že tě musim číst a nemám čas brečet. A děkuju, bare, že v tobě musím pracovat do půlnoci a nemám čas brečet. A děkuju kompilace, že budu brečet kvůli tobě a ne kvůli J. Tomu říkám vyhlídky do budoucnosti!