Vánoční večírek v únoru

Najednou necítím prázdno a nevím, jak se ohledně toho cítit. To je ironie života. Ale ve mně je jakási masa, tlačící moje orgány do jakéhosi středobodu, která je v neustálém pohybu a tvoří napětí. Cítím ho fyzicky všude na těle, hlavně v podivně hlasitém tlukotu srdce, a taky psychicky, v přemítání a přehrávání okamžiků. Do tří ráno sedíme v baru a je to jako "a tak se naklonil a do ucha jí řek': mám chuť na letmý polibek, teď hned a ona---". Konflikt. Kde se v příběhu objeví zbraň, tam se z ní taky vystřelí. Je to tak i s polibky? Střízlivá mysl vs. ta opilá, Eternal sunshine of the spotless mind, jizvy a jizvy, a hlavně ten konflikt, ale mezi čím přesně? Já si dokážu odpovědět. Přeci nechci dělat věci špatně, a taky nechci ubližovat lidem. A když se oba bojíme, tak je to přeci špatný moment na polibek. Nebo není? Bending the rules, to je moje řešení na všechno, v čem se objeví konflikt. Looking out for number one, to je něco, o co se zoufale snažím a pořád dávám přednost číslu dvě, tři nebo padesát. Protože nechci být 'špatný člověk'. Ale to je relativní pojem. To mi napomáhá ohýbat pravidla a přesvědčovat sebe a ostatní, ale o efektivnosti si nejsem jistá. Cítím jeho oči jak se vpalují do mojí kůže, jako lesní požár co se šíří pod zemí, tluče mi srdce, točí se mi celý svět. A cítím se živá. Vlastně to všechno rozřešilo mojí aktuální situaci. Vím, co chci a musím udělat. Nejsem šťastná a takhle nikdy nebudu, když se nevymaním z toho podivně vágního ale zároveň těsného spoutání. Už je čas.