Oko za oko


Na svojí fakultě mám nejradši to, jak jsou všichni trochu z donucení interdisciplinární a mají strach ze svých kolegů a fušování jim do řemesla. 

"Tak první půjde támhleta genderově nevyvážená skupinka vzádu, co, pánové?"
"A jak vy víte jak jsme na tom genderově?"

"A pak tady jsou ještě nižší hetéry, dnešní terminologií bychom řekli šlapky."

"Blokové citace jste už určitě viděli, jsou to ty odsazené texty psané menším písmem."
"Třeba ve fyzice!"
"Ve fyzice? Možná jo, možná ne, to já nevím. Možná jsou i ve filozofii nebo astronomii, nemám zdání. Já vám můžu říct, že jsou v antropologii, a to je tak všechno. Možná ještě v sociologii." 



Začínám v ovzduší cítit zmrzlinu a broskve. Procházím se mezi domy v teple slunečního svitu a vzpomínám, jak krásný je pocit usnout v létě uprostřed dne na zahradě. Už se nemůžu dočkat.

Brzo se budu stěhovat, na to se taky těším. Poslední dva týdny se míhám mezi cizími postelemi a pořádně nejím. Stres a zvláštní druh jisté nejistoty. Ale věci se lepší a jsem v o l n á. 

V obrovské místnosti sedíme na dřevěné podlaze, jíme čokoládový dort a díváme se na The Office. Vždycky když řeknu nějakou Michaelovu větu, podívá se na mě a smějeme se. Několikrát si řekneme, jak hezky nám bylo, a pak každý spíme ve svojí posteli a nedržíme se za ruce. 

Comments

  1. Taky mám za sebou období, kdy jsme se už nedrželi za ruce a spali každý ve svojí posteli.
    Nejtěžší tehdy bylo dát objetí.

    ReplyDelete
    Replies
    1. ta objetí, co trvají o vteřinu dýl, než je "přátelské"? ta jsou nejhorší.

      Delete

Post a Comment