Anneke je Dalího malba

V té modré pletené čepici se úplně vidím. Pět let antidepresiv, pět let bez pláče. Možná ten film byl černobílý, ale čepice musela být modrá, možná modro červená. Tak nějak si to představuju, nebo pamatuju, podle situace. 
"To jsou těžce úzkostné myšlenky." 
Částečky mojí skládanky do sebe po letech začínají zapadat. Některé věci dávají větší smysl, jiné jsou pořád jen obrysy. Na úrovni normálního života se tím snažím nezabývat, jsou to naprosto rozptylující myšlenky, které nemají velký význam pro fungování. Někde cestou na tohle místo jsem přestala hloubat. Zakrněla jsem, jak by řekla Sylvia Plath. A z toho není jak zpět. Myslím, že už vím, jak se lidi ocitnou ve třiceti na úskalí a jejich život nemá smysl. Tam dost možná mířím. 
V zimě 2009 jsem možná nejvíc trpěla, ale nemyslím si, že jsem kdy byla víc naživu než tehdy. 


Comments

  1. nemyslim si ze by si tam mierila. ono to hlbanie a spominanie je dost k nicomu (napriklad ja to robim uz bohvie kolko rokov). mozno clovek musi na istu dobu znecitliviet a nechat cas nech plynie - az potom sa zase poriadne nadychnut a niecim ho naplnit.

    ReplyDelete

Post a Comment