Čas běží

Za slunečných dnů netrpělivě čekám na vůni jara, všechno se ale pořád zdá šedivé. Neúprosně zapisuju statistiky života a snažím se z nich vyčíst nějaký vzorec. Žádný nenacházím. Zdá se, že je všechno nahodilé. Automatičnost dní se začíná podepisovat na mojí energii. Pořád jen produkuju, ale nedaří se mi regenerovat se. Jako by se ze mě začínaly odštěpovat kousky toho, co doposavad bylo. Povětšinou se nijak necítím, autopilot za mě plní úkoly a odesílá mě spát, budík mě dostane z postele, kafe už mě neprobere, poslouchám We are splitting a cítím v sobě jakousi znatelnou propast. Bojím se, že jsem si určila osud, který se mi nezamlouvá. Bojím se taky, že se tak teď cítím jen pod návalem stresu a léků, že provedu něco nevratného a budu navždycky sama. Jsem rozpolcená a nemám komu to říct. Musím zachovat tvář. Cítím se vyčerpaná. Chci být sama. Bojím se samoty. Naučila jsem se překonávat věci, k tomu jsem byla odjakživa vedena - nevzdávat se, chodit přes mrtvoly, doslova. Uvízla jsem někde v meziprostoru. Čas běží. Za pět let si možná uvědomím, že chci děti, ale nebudu je mít s kým mít. Nebudu mít rodinu, po které tolik toužím. To mě hrozně zarmucuje. Nemůžu si ale být ničím jistá. Měla bych takové věci říkat nahlas, ale děsí mě, co z toho může vzejít. Nejistoty jsou pro mě to nejtěžší na světě, a já to moc dobře vím, moc dobře vím i proč tomu tak je. Kde ale vzít jistoty? Jak najít opak? Může si vůbec člověk být něčím skutečně jistý? Ani sám sebou ne. Nebo je normální být si jistá alespoň sebou? A já toho jen nedokážu dosáhnout. Ne teď, ne jindy. Pořád se dívám do budoucnosti jako na něco spásného, něco, co mě zachrání. Pamatuju si na konverzaci o dětech a depresi, a jak A. řekl, že mateřské hormony překopávají mozek. Od té doby na to často myslím. Chci dělat věci pro sebe. Přála bych si být v sobě spokojená natolik, abych dokázala odejít od věcí, co mi nedělají dobře, a vědět, že to zvládnu. Nehroutit se. Protože čas běží.

Comments

  1. rada by som raz poznala odpovede na tvoje otazky.
    zatial vsak iba dufam ze sa ich dozvieme v ten pravy okamih.

    ReplyDelete
  2. Já ti tolik rozumím. Mám stejný strachy. A stejný pocity. Jen jsem se z toho asi trochu vykroutila, ale to neznamená, že nemůžu mít strach z něčeho dalšího, co ani ve svým štěstí nemůžeme ovlivnit. Třeba to, že rodinu nebudu mít ani tak, nebo že se nám něco stane a nebudeme se mít.
    Myslím teď na to, že bych tě chtěla mít na tomhle starym ošklivým gauči. Ta ošklivost kolem mě hodně naučila. Ale bojím se, že to třeba nebude takové, jaké to vidíme teď. Kým doopravdy jsme, Valerie?

    ReplyDelete
  3. Klidně s tebou založím rodinu, Val!

    ReplyDelete

Post a Comment