It looks sad, ale Valerie nebrečí


Vůbec se objevit je nejtěžší. Je to první krok k úspěchu - začít. 
Takhle bych mohla vyplýtvat několik řádků, kde bych se (ne)násilně pobízela a ujišťovala, ale pravdou je, že tenhle tah je, řekla bych, moje předposlední "eso v rukávu". 

Až na vysoký škole mi bylo řečeno, že člověk je plný paradoxů. Možná to pro někoho nebyla žádná novinka, ale pro mě to byla dost klíčová záležitost. Když to bylo na přednášce vyřčeno, spadla mi hrozná tíha z beder. Není teda nic nenormálního na tom, že se občas přistihnu, jak v sobě živím dvě protikladný věci, a nemusím už svádět takový boje, abych ve všem došla k vnitřnímu konsenzu. Ve finále jsme si z tý věty asi neměli odnést tohle (přece jen byla řečena v naprosto jiným kontextu), ale to už se tak stává. Přiřazovat významy bezvýznamnostem je taková moje specialita. Jsem ale ohledně toho víc v míru sama se sebou - nemusím se mít úplně vyřešenou. To se snadno řekne, ale hůř udělá, že jo?

Nohama na zemi mě drží asi tak všechno. Občas se ze mě něco vyleje, když se hýbu moc zprudka, jindy se ze mě jenom práší. Taková stabilita v nestabilitě. Ale nejčastěji ze všeho si uvařím čaj a nechám ho někde vystydnout, protože na něj zapomenu. Taky pořád zapomínám nosit si do školy pití a v potravinách u fakulty berou karty jenom na nákupy nad 50 korun, takže si vždycky musím koupit ještě něco kromě pampeliškovýho Rajecu. Nenosit u sebe nikdy hotovost je další moje specialita. A taky dělám fajn kari. 

Často myslím na starý časy, to jsou moje nejslabší místa, myslím. Dokážu si je vybavit s takovou přesností, jako by ten moment nikdy nepominul. Třeba světla kolem dálnice přes popršený okno autobusu v Belgii, vůně pokoje na lyžařským výcviku v prváku na gymplu, popíjení na loďce  uprostřed noci uprostřed rybníka. V čase a prostoru je to tak daleko, ale mimo něj jako na dlani. Ženu se za něčím v minulosti a moc dobře to vím. Někdy polevím a někdy přidám - třeba teď. Tenhle hon je můj kostlivec ve skříni, se svýma bílýma kostma a strašidelně prázdnýma očníma důlkama. Moje orientace na vzdálenou budoucnost se někdy otočí o 180 stupňů a zírá do propasti časů už pominutých. Snažím se s tím nějak vyrovnat, ale nakonec se vždycky ukáže, že hledám něco někde tam. Nebo se na to jen upínám. Teď jenom počkat, až někdo z mých nadanějších spolužáků vystuduje psychologii a vysvětlí mi, co se to ksakru občas děje.  



good to be back

Comments

  1. a možno to tam niekde je. alebo to tam nikdy ani nebolo. ktovie :-)

    ReplyDelete

Post a Comment